Již v roce 1738 použil švýcarský vědec Daniel Bernoulli k měření průtoku vody metodu diferenciálního tlaku-založenou na první Bernoulliho rovnici-. Později italský GB Venturi zkoumal použití Venturiho trubice pro měření průtoku a publikoval své poznatky v roce 1791.
V roce 1886 použil Američan Clemens Herschel princip Venturiho trubice k vytvoření praktického zařízení pro měření průtoku vody.
Od počátku do poloviny 20. století postupně dozrávaly zavedené principy měření; výzkumníci již neomezovali své myšlení na existující metody, ale místo toho se pustili do nových cest zkoumání.
Ve 30. letech 20. století se začaly objevovat metody měření rychlosti proudění kapalin a plynů pomocí akustických vln. Před 2. světovou válkou však bylo v této oblasti dosaženo jen malého významného pokroku; až v roce 1955 byl zaveden Maxsonův průtokoměr,-který využíval metodu akustické cirkulace-pro účely měření průtoku leteckého paliva.
Od 60. let 20. století se přístrojové vybavení pro měření průtoku začalo vyvíjet směrem k větší přesnosti a miniaturizaci.
S rychlým pokrokem technologie integrovaných obvodů získaly ultrazvukové průtokoměry s technologií fázového{0}}uzamykacího obvodu široké přijetí. Rozsáhlá aplikace mikropočítačů navíc výrazně zlepšila možnosti měření průtoku; například integrace mikropočítačů do laserových dopplerovských velocimetrů umožnila zpracování složitějších signálů.